Zuzana byla čerstvá třicátnice a stejně tak jako většina nezadaných holek v jejím věku toužila po tom najít svého životního partnera. Bavilo ji trávit svůj čas s kamarádkami, ráda si občas zašla do cukrárny na poctivý dortík, milovala jít se nahřát do sauny nebo si aspoň doma napustit horkou vanu.
Nesnášela zimu, studenou vodu, chůzi do kopce a zásadně nedobíhala na autobus. Pracovala jako knihovnice, ale přála si mít vlastní cukrárnu. Snila o tom, že jednoho dne konečně přijede princ na bílém koni a také že v budoucnu bude mít ještě víc dortíků, saun i horkých van. Dost možná taky doufala, že už nikdy nebude muset jet autobusem.
Zuzana nebyla spokojená. Skrz terapii se pak jednoho dne rozhodla, že začne chodit na encounterovou skupinu. Myslela si totiž, že je odhodlaná vyzkoušet cokoliv, co by jí mohlo pomoct cítit se líp. A tam, stejně jako v terapii, řešila svoji touhu po co nejzdravějším partnerském vztahu. Jednoho dne, když se tohle její téma na skupině zase probíralo horem dolem, jí facilitátor Lukáš řekl: „Sakra, Zuzko, dokud nezačneš běhat, nic se v tvém životě nezmění!“ Zuzana byla jako opařená, tyhle slova si vysvětlovala jako opravdu hodně velké neporozumění jejímu životnímu údělu, a proto na Lukáše ihned vyhrkla: „Cože? Ty mě ale vůbec nechápeš. Já přece nechci běhat, mě běhání nebaví a už vůbec nevím, jak to souvisí s tím, co řeším!“ Lukáš se rozhodně nenechal její reakcí umlčet a dodal: „A myslím, že bys mohla běhat každý den.“ Na to už Zuzana neřekla nic a zůstala v ní jen pachuť absolutního neporozumění.
Nicméně nějaké semínko bylo zaseto. Nedokázala na to přestat myslet. Bylo to tak silné. „Jak po mě někdo něco takového může chtít?“ ptala se sebe sama v duchu. Sice se na encounteru chtěla dozvědět něco, co jí posune, ale nečekala, že by snad měla dělat něco nepříjemného a namáhavého. Protože ale nechtěla před ostatními vypadat jako nejlínější holka na světě, tak se rozhodla, že běhat začne. A taky proto, že tím chtěla Lukášovi ukázat, že se teda pěkně mýlí, protože díky běhání se přece žádné životní změny nedějí. To ještě nevěděla, že se mýlí ona.
A tak vyběhla, ještě ten večer. Byl leden, venku mrzlo, náledí odráželo světla lamp. Čtyři kilometry. A další večer znovu. Celkem jednadvacetkrát. Sice původně chtěla vydržet celý měsíc, ale protože se v jejím životě běháním pořád nic neměnilo, tak to po třech týdnech vzdala. Zuzana si dokázala, že běhání je blbost. „Vidíš, já jsem ti to říkala,“ potvrzovala si své přesvědčení. Zároveň ale přece jen měla trochu dobrý pocit z toho, že se každý den dokázala překonat a vyběhla do mrazivé tmy. Tenhle pocit už jí nikdy nikdo nemohl vzít.
A kvůli tomu zvláštnímu pocitu proto občas zkoušela běhat znovu. Vždycky jí to chvíli vydrželo, ale pak z toho zas na nějakou dobu vypadla. V průběhu těchto jejích běhacích pokusů se jí podařilo seznámit s Tomášem.
Téma běhání se do jejího života opakovaně vracelo a bylo to téma citlivé a horké. Na jednom z dalších encounterů, kdy si zas stěžovala na svůj nešťastný život, přestože už byla docela spokojená v novém partnerském vztahu, měla ostrou slovní výměnu s jedním z účastníků skupiny, Michalem. A ten jí ve vyhrocené situaci do obličeje vpálil: „To bys asi zas měla začít běhat, viď?“ No v tu chvíli ho chtěla prohodit dveřmi. Zuzana už totiž postupně začínala věřit, že Lukáš i Michal mají pravdu. Tedy že běhání má stejně jako jakákoliv jiná námaha v životě smysl. Jen se s tím dlouho odmítala smířit a snažila se všelijak bojovat proti tomu, aby jí ostatní pořád tu námahu předhazovali. Doufala, že přece musí existovat ještě nějaké jiné, mnohem lehčí a pohodlnější řešení.
Po konfliktu s Michalem přišla domů, kde na ni už čekal Tomáš. Se zájmem se jí zeptal: „Tak jak bylo na encounteru?“ „Hrozný, jsem úplně vyřízená, naštvaná, prostě děs…“ Tomáš se na ni láskyplně podíval a se snahou pomoct jí nabídl řešení, které v těžkých chvílích pomáhá jemu: „No a nechceš si jít zaběhat“? Tak tohle si Zuzka musela hodně prodýchat. Jen si pomyslela, že to snad nemůže být pravda. „Proč to slyším i doma?“ ptala se sama sebe.
Jenže v tu dobu už si byla jistá, že bez námahy to v životě dál nejde. Ještě ten večer zase vyběhla. Zejména právě při běhu si uvědomovala to velké množství paralel mezi běháním a životem. Pochopila, že žije tak, jak běhá. Že jaký má postoj k běhání, takový má i postoj k životu a všem dalším činnostem, které by ji v životě mohly nějak posunout. Že rozhodnutím pravidelně běhat se učí vytrvalosti a zodpovědnosti. Že když dokáže dlouhodobě běhat, tak dodrží i jiné závazky a bude schopná se pouštět do větších projektů. Láska k dortíkům ji sice neopustila, ale teď už ví, že jestli si jednou opravdu bude chtít otevřít vlastní cukrárnu, tak by jí mohlo pomoct v běhání vytrvat.
Martina Maierová