Zármutek je přirozená reakce na ztrátu blízké bytosti nebo i zvířete. V první části blogu jsme již částečně popsali, že jeho prožívání, hloubka, projevy se u jednotlivých lidí liší. Studie i praxe ale ukazují, že na způsob, jakým truchlíme, má významný vliv také to, zda jsme muž, žena nebo patříme mezi neheterosexuální osoby. Jak ho prožívají milenci/milenky, bývalí partneři/partnerky nebo manželé/manželky?
Pokud byl zesnulý člověk před smrtí dlouhodobě upoután na lůžko, je pravděpodobné, že se jeho případný milenec/milenka nebo bývalí partneři/partnerky nemohli zapojit do péče ani jej u nemocničního lůžka navštívit. Po smrti není jméno těchto osob uvedeno na parte, není jim vyslovena soustrast a nedostanou volno z práce. Často se nemohou rozloučit ani se podílet na organizaci rozloučení, nemohou pronést proslov na pohřbu ani poslat květiny. Ve všech těchto případech se jedná o situace, které komplikují proces truchlení a vedou k jeho prodloužení nebo dokonce zablokování.
Klientka (žena, 55 let, 6 let po ztrátě milence): „Takže jsem nikdy neprošla nutnou fází k vypořádání se s tou bolestnou ztrátou. Prakticky jsem téměř neplakala, protože se vše zablokovalo, společensky jsem nemohla dávat nic najevo, dcery o mém paralelním vztahu nevěděly, rodiče ani známí také ne.“
Lidé, kteří se v takové situaci přeci jen svěří druhým, dostávají často jinou radu, než jaká je obvykle truchlícím poskytována. Například, aby vztah nezveřejňovali, protože by si to zesnulý nepřál nebo protože by to negativně ovlivnilo proces truchlení oficiální rodiny.
Stává se také, že pozůstalý o smrti své blízké osoby neví, ale pouze si všimne, že už milenec nebo milenka nepřijde, nepíše nebo nevolá. Poté musí sám/sama zjistit, co se vlastně stalo.
Klient (muž, 45 let, 2 měsíce po ztrátě milenky): „Nejprve jsem si myslel, že má vybitou baterii v mobilu, pak že její mobilní telefon je rozbitý. Když to trvalo ještě déle, napadlo mě, že by mohla také být v nemocnici s apendicitidou. Nakonec jsem prohledal internet, abych zjistil, jestli se něco nestalo v blízkosti jejího bydliště. Našel jsem článek o smrtelné autonehodě, a když jsem přiblížil obrázky vraku, poznal jsem její auto.“ Je zřejmé, že se pro pozůstalého jedná o velmi traumatickou zkušenost.
Klient (muž, 50 let, věřící, po ztrátě milenky): „Půjdu za svým zpovědníkem, a nevím, jak mu to mám říci. Bude se na mne dívat skrz prsty. Už nechci podvádět svou ženu. Je to trest za moji nevěru.“ Truchlící, který nemůže otevřeně ventilovat svůj zármutek, si s pomocí poradce klade hluboké a vnitřně zatím nezodpovězené otázky. Může si na ně odpovídat třeba tak, že v srdci každého věřícího je Bůh, který odpouští, ošetřuje a uzdravuje. Nebo se na naopak obviňuje, protože smrt považuje za trest za své tzv. nesprávné chování, nesvěří se ani knězi z obavy z nepochopení a zavržení.
Samovolné a indukované potraty
Když rodiče ztratí nenarozené dítě, radost a očekávání se změní ve smutek a ztrátu. Musí se rozloučit se svými očekáváními a plány. Koneckonců, dítě v jejich snech a myšlenkách už bylo součástí reality. Tuto realitu bohužel není snadné sdílet s ostatními. I v dnešní době je pro vnější svět těžké uznat smutek a truchlení, které následují po potratu. Protože dítě pro okolí téměř neexistovalo, nemohlo, z pohledu tohoto okolí, ani přestat existovat.
Klientka (žena, 28 let, ztratila dvojčata v 28. týdnu těhotenství): „Nejobtížnější v prvních týdnech je, že lidé nevidí, že jste se stala matkou.“
Lidé v okolí, kteří nejprve poblahopřáli budoucím rodičům, často neví, zda lze o ztrátě vůbec mluvit. Tato událost je proto často zamlčena. Rodiče se pak mohou cítit velmi osaměle.
Až do poloviny 20. století nedostalo mrtvě narozené dítě žádné uznání. Dítě nebylo pojmenováno a nemohlo být pohřbeno v posvěcené půdě. Často bylo někde večer tajně pohřbeno. V současné době rodiče stále častěji pořádají tradiční pohřeb nebo alternativní obřad pro své mrtvé miminko. Dnes je větší respekt a uznání nenarozeného života. Dle přání rodičů může dítě dostat jméno a rodný list a současně i úmrtní list.
Lidé z okolí rodičů však často měli s dítětem malý nebo nulový kontakt, což znamená, že někdy nerozumí silnému smutku. Mylně si myslí, že rodiče ještě s takovým dítětem neměli vytvořené žádné zásadní pouto. Proto je velmi důležité zapojit je do rozloučení. Pokud miminko po porodu ještě nějakou dobu žije, ale už se ví, že nepřežije, je dobré, aby jej příbuzní a přátelé rodičů navštěvovali v nemocnici, alespoň trochu jej poznali, a mohli pak s rodiči truchlit nebo s nimi více soucítit. Stejně jako u jiných ztrát přichází nejtěžší období po pohřbu nebo kremaci, kdy všichni pokračují ve svých běžných činnostech. Rodiče proto mohou mít pocit, že na ně, na jejich zármutek i na jejich dítě, všichni zapomněli. Když rodiče například jdou nakupovat nebo vedou starší děti do školy, jiní si často myslí, že rodiče už mají truchlení za sebou. Ti ale naopak očekávají podporu a útěchu a také možnost neustále vyprávět svůj příběh znovu a znovu. Členům rodiny, přátelům a známým je však často těžké zahájit rozhovor o ztrátě a někdy se dokonce snaží rodičům vyhnout.
Domácí zvířata
Pro mnohé chovatele není zvíře pouhým zvířetem, ale vpravdě slova mazlíčkem, členem rodiny. Zejména pro lidi osamělé je například pes jediným živým tvorem, se kterým se setkávají. Je to kamarád, parťák, který je vítá, se kterým si povídají, on jediný jim rozumí.
Na druhé straně je mnoho lidí, kteří zastávají názor, že zvíře má sice v jejich životě své místo, ale do rodiny nepatří. Například pro některé starší lidi z vesnice, popřípadě člověka, který má hospodářství, je pes pouhým hlídačem a kočka patří do stodoly, aby chytala myši.
Druhá skupina pak může těžko pochopit zármutek z úmrtí domácího zvířete, který pociťuje skupina první. Ten, komu zemřel mazlíček, ale byl v dětství vychován, že zvíře je pouhé zvíře, může mít zábrany vyjádřit veřejně svůj zármutek a zůstává s ním sám. Přestože dnes máme možnost nechat zajistit pohřbení domácího zvířete s obřadem, v rakvi a podobně, veřejně se bavit o smutku a truchlení po domácím zvířeti stále není obvyklé.
Rozdílnost a křehkost jako zdroj
Na poradnu pro pozůstalé Maják organizace Klára pomáhá se výrazně více obracejí ženy než muži. Stejně tak převládají poradkyně pro pozůstalé nad poradci. Jednou z cest, jak naše služby zásadnějším způsobem otevřít mužům je právě zvyšování počtu mužů poradců a zdůrazňování a důsledné zachovávání respektu k různým typům a projevům zármutku. V naší práci nám také pomáhá složení týmu z lidí, kteří sami patří k různým skupinám a mají různorodou životní zkušenost.
Individuální rozdíly, křehkost a zranitelnost, svoji i druhých, považujeme za zdroj síly. Rádi bychom proto na závěr povzbudili ostatní, aby se nebáli takovou sílu v sobě hledat s pomocí druhých, kteří jí rozumí.
Pauline Iványi, Jolana Novotná, Dagmar Šléglová, Zdeňka Michálková
Literatura
- Wing, D.G., Burge-Callaway, K., Clance, P.R., & Armistead, L. (2001). Understanding gender differences in bereavement following the death of an infant: implications for treatment. Psychotherapy, 38 (1), 60-73.
- Worden, J.W. (1992). Verdriet en rouw. Gids voor hulpverleners en therapeuten. Amsterdam: Swets & Zeitlinger B.V.
- Bowlby, J. (1998). Attachment and Loss Volume 3: Sadness and Depression. London: Pimlico.
- Parkes, C.M. (1998). Bereavement. Studies of grief in adult life. London: Penguin Books Ltd.