Zármutek je přirozená reakce na ztrátu blízké bytosti nebo i zvířete. Jeho prožívání, hloubka, projevy se u jednotlivých lidí liší. Studie i praxe ale ukazují, že na způsob, jakým truchlíme, má významný vliv také to, zda jsme muž, žena nebo patříme mezi neheterosexuální osoby.
Velký dopad na tzv. zdravé truchlení má také skutečnost, jestli okolí ztrátu rozpoznává a přijímá, nebo ne. V pomáhajících profesích, které pracují s truchlícími, je tedy důležité vědomě pěstovat genderově citlivý přístup a přijímat a respektovat i sociálně neuznané ztráty. V České republice takto pracuje například organizace Klára pomáhá z.s.
Klára pomáhá z.s. je nezisková organizace se sídlem v Brně. Pobočky má v Jihomoravském, Libereckém, Olomouckém kraji a Kraji Vysočina, online se na ni obracejí klienti a klientky z celé republiky. Poskytuje podporu pečujícím osobám a pozůstalým v celém kontinuu péče o blízkého člověka, od chvíle, kdy nastane potřeba pečovat, po okamžik, kdy člověk, o kterého je pečováno, odejde do trvalé institucionální péče nebo zemře.
Důležitou zásadou práce celé organizace je otevřenost a dostupnost všem, bez ohledu na národnost, rasu a etnický původ, pohlaví a sexuální orientaci, věk, zdravotní postižení, náboženské vyznání, víru a světový názor. Odborní poradci a poradkyně pro pozůstalé, kteří truchlícím poskytují své služby v rámci poradny pro pozůstalé Maják a projektu Jinej svět pro děti a mladé lidi od šesti do šestadvaceti let, usilují o genderově citlivý přístup a profesionální práci s osobami, které procházejí sociálně neuznaným zármutkem a mnohdy nenajdou potřebnou podporu jinde.
Sociálně neuznaný zármutek
Sociálně neuznaný nebo tzv. tichý zármutek je smutek, který společnost neuznává nebo neakceptuje. Je to smutek, který nelze z různých důvodů prožít otevřeně.
Může se jednat například o situace, kdy:
- Vnější svět neuznává vztah se zesnulým jako důležitý, například pokud jde o homosexuální vztah, vztah mezi nevlastními rodiči a nevlastními dětmi, mezi kolegy apod.
- Ztráta není uznána jako skutečná ztráta: perinatální ztráta, ztráta domácího mazlíčka, ztráta milovaného člověka, který trpěl závislostí nebo vážnou duševní nemocí.
- Okolnosti, za nichž došlo k úmrtí, představují téma, o kterém je těžké mluvit: AIDS, sebevražda, potrat, alkoholismus, sexuálne motivované činy.
- Způsob, jakým někdo truchlí, nebo doba truchlení není vnějším světem akceptován.
- Ztráta je tajná ztráta, o které (skoro) nikdo neví, například mimomanželský vztah.
Tichý smutek může mít závažné důsledky. Často vyvolává emoce, jako je vztek nebo pocit viny, které truchlení, už tak nesnadné, ještě více zesílí. Protože je pro zdravý proces truchlení uznání zármutku velmi důležité, nabízejí poradci a poradkyně v Klára pomáhá těmto truchlícím bezpečný a diskrétní prostor, kde mohou takové emoce sdílet a prožít. Jednou z forem pomoci je tedy poradenský rozhovor.
Oporou v krizi, kterou smrt blízkého způsobuje, jsou od nepaměti pohřební rituály. I z nich ale bývají lidé prožívající sociálně neuznaný zármutek vyloučeni. V naší organizaci s nimi tedy společně hledáme i možnosti, jak si vytvořit a uskutečnit vlastní rituál rozloučení.
Zármutek a gender
Na základě výzkumů v Evropě, Severní Americe a Austrálii[1] lze dojít k závěru, že muži a ženy vykazují konzistentní rozdíly v reakcích na smutek. Ačkoli existuje mnoho individuálních rozdílů, obecně se u většiny žen reakce v podobě smutku vyskytují intenzívněji a po delší dobu. Muži mají výrazně nižší skóre truchlení a projevují méně příznaků deprese. Oproti ženám mají také potřebu obnovit svůj běžný život dříve. Ženy nemusí být v době obvyklé u mužů pro takový krok ještě připraveny.
Muži a ženy se také liší způsobem, jakým vyjadřují svůj zármutek a jak se vypořádávají se ztrátou. Ženy mají tendenci vyjadřovat emoce, zatímco muži je spíš potlačují, protože často cítí potřebu zůstat silní a nabízet podporu ženám. Jejich obvyklý přístup navíc spočívá v tom, že bývají „zaneprázdněni“ a přijímají další práci.
První reakcí na ztrátu je šoková reakce, která se projevuje otupělostí, zmatením, nedůvěrou a pocity nereálnosti. To slouží především k ochraně před plným dopadem důsledků ztráty. Následně pozůstalí procházejí fází popírání, která je v prvních dvou letech po smrti obecně častější u mužů než u žen. Postupem času se popírání mužů snižuje a po dvou až čtyřech letech po smrti již není mezi muži a ženami žádný rozdíl.
Popření lze připsat skutečnosti, že muži výrazně méně pláčou před ostatními. Většinou si jsou dobře vědomi své ztráty, ale rozhodli se nevyjadřovat své pocity pláčem nebo hledáním podpory od jiných osob než svých partnerů.
Ve svých reakcích se také liší rodiče, kteří ztratili dítě. V prvním roce po smrti je střední až těžká deprese častější u maminek než u tatínků. Tento rozdíl trvá u nekomplikovaného truchlení asi čtyři roky, ale poté zmizí. Podobná odlišnost platí také pro pocity strachu a hněvu. Téměř u všech rodičů se vyskytují somatické příznaky, jako jsou problémy se spánkem, ztráta chuti k jídlu, únava, zažívací potíže, bolesti hlavy, závratě a bolest na hrudi. Bezprostředně po ztrátě a po více než dvou letech poté se u maminek vyskytují výrazně více somatické příznaky než u tatínků.
LGBT+
Klára pomáhá z.s. je první organizací v České republice, která otevřeně poskytuje LGBT přátelské poradenství pro pozůstalé a snaží se toto téma vnášet také do strategických dokumentů. Například Plán zdraví města Brna 2018 – 2030 zavádí díky Klára pomáhá z.s. v opatření A 2.1.3.1 Vzdělávání zdravotnického personálu a sociálních pracovníků v oblasti přístupu k pacientům nácvik komunikačních technik, včetně zajištění povědomí o specifickém přístupu k LGBT. Projekt Jinej svět, v jehož rámci poskytuje organizace pomoc dětem a mladým lidem, kterým někdo zemřel, spolupracuje s poradnou S barvou ven spolku Prague Pride pro mladé lesby, gaye, bisexuální a trans lidi procházející coming outem. Mezi mladými lidmi přináší právě jiná než heterosexuální orientace zvýšené riziko sebevraždy.
V heteronormativní společnosti dochází bohužel často k situacím, kdy homosexuální vztah není okolím uznán jako plnohodnotný nebo je zdrojem konfliktů s původní rodinou, která homosexualitu svého člena nepřijala. Například lesbu, která se dlouhé měsíce starala o svoji partnerku umírající na rakovinu bez pomoci partnerčiných příbuzných, rodina, poté co žena zemřela, z organizace pohřbu vyloučila a nedovolila jí sedět v první řadě mezi pozůstalými. Podle zahraničních výzkumů je u LGBT+ lidí dvakrát větší pravděpodobnost, že budou stárnout sami, a čtyřikrát větší pravděpodobnost, že bez dětí, které jsou hlavní oporou ve stáří. Zejména u starší generace s výrazně vyšší zkušeností diskriminace, než mají dnešní mladí LGBT+ lidé, ještě převládají obavy mluvit o svých vztazích a ztrátách svých partnerů/partnerek nebo vrstevníků otevřeně. Klára pomáhá z.s. jim tedy ve své kamenné i online poradně pro pozůstalé Maják nabízí také bezpečný a diskrétní prostor ke sdílení takových zkušeností.
Pauline Iványi, Jolana Novotná, Dagmar Šléglová, Zdeňka Michálková
Literatura
- Wing, D.G., Burge-Callaway, K., Clance, P.R., & Armistead, L. (2001). Understanding gender differences in bereavement following the death of an infant: implications for treatment. Psychotherapy, 38 (1), 60-73.
- Worden, J.W. (1992). Verdriet en rouw. Gids voor hulpverleners en therapeuten. Amsterdam: Swets & Zeitlinger B.V.
- Bowlby, J. (1998). Attachment and Loss Volume 3: Sadness and Depression. London: Pimlico.
- Parkes, C.M. (1998). Bereavement. Studies of grief in adult life. London: Penguin Books Ltd.