Myslíte si, že lidem s duševními potížemi může pomoci jen odborná zdravotní léčba? Dixon Chibanda, africký psychiatr a zakladatel programu Lavička přátelství (Friendship Bench), navzdory svým lékařským ambicím pochopil, že s běžnou léčbou si v šestnáctimilionové jihoafrické zemi Zimbabwe, kde působí v současnosti jen pár psychiatrů, nevystačí. Do zbroje povolal místní starší ženy – „babičky“, které vyškolil, aby na lavičkách pod stromy poskytovaly terapii lidem s depresí a dalšími duševními obtížemi.
Kufungisisa – příliš přemýšlet
Celé to začalo jednoho večera v roce 2005, kdy Chibandovi zazvonil telefon. Jeho 26letá pacientka trpící depresí, spáchala sebevraždu. Když zjišťoval, co se stalo, dozvěděl se od její matky, že si nemohly dovolit cestu do 160 km vzdálené nemocnice, aby přijeli na kontrolu.
Nedostupnost péče o duševní zdraví je v mnoha afrických zemích normou. Africký kontinent je sužovaný chudobou, politickými konflikty a trpí kritickým nedostatkem odborníků, kteří by poskytli pomoc lidem s depresí, které se místním jazykem říká kufungisisa, doslova řečeno „příliš přemýšlet“. Chibando říká, že vážnost situace mu došla, když viděl důsledky vládou nařízené operace Murambatsvina (Obnovení pořádku), kdy se systematicky vyhlazovaly chudinské čtvrti, a až 700 tisíc lidí bylo připraveno o obydlí a obživu. Míra výskytu posttraumatické stresové poruchy a jiných duševních potíží extrémně stoupla. Nikdo netuší, jak velký počet lidí s duševním onemocněním v Zimbabwe skutečně je. V této zemi působí pouhých 12 psychiatrů na šestnáct milionů obyvatel. Podobně ponurá situace je i v dalších afrických státech, kde poměr psychiatrů nebo psychologů je 1 na 1,5 miliónu obyvatel a v některých zemích není žádný psychiatr. Chibanda si uvědomil, že psychologická péče nemůže být institucionalizovaná, musí se dostat ven z nemocnic mezi lidi. Ze strany úřadů však neměl finanční zázemí, které by pokrylo náklady na odborný personál.
Mluvit jejich jazykem
Nabídli mu ale 14 babiček a lavičky, a tak se zrodil nápad s Lavičkami přátelství. Začal pracovat se 14 staršími ženami v hlavním městě Harare, které bylo vládní čistkou nejvíce postiženo. Šlo o místní dobrovolnice angažující se v komunitní práci, které však neměly žádné zkušenosti s psychologickou péčí a často jen minimální vzdělání. Měly si s lidmi povídat v neformálním prostředí a pomáhat jim řešit jejich problémy. Chibanda i jeho kolegové nejprve nevěřili, že by takováto léčba mohla fungovat. V úvodu si nebyli ani jisti, jaké hlavní kompetence mají laické terapeutky mít. Později se ukázalo, že klíčové je naslouchat, vyjádřit empatii a přijetí. To vše babičky splňovaly. Když se pokoušeli seznámit je s pojmy západní medicíny jako je deprese nebo sebevražedné myšlenky, zaučující se terapeutky namítaly, že tento jazyk mezi lidmi nebude fungovat. Aby se lidem přiblížily, musí mluvit jejich jazykem. A tak se kromě výcviku v terapii zaměřené na řešení problému podílely i na vyvinutí terapeutického konceptu, který zohledňuje místní kulturu a pojmy, se kterými se mohou identifikovat a které tvoří základ terapeutického přístupu Lavička přátelství: kuvhura pfungwa – otevření mysli, kusimudzira – povznesení a kusimbisa – posílení ducha.
Babičky terapeutky
Od roku 2006 vyškolil Chibanda se svým týmem více než 400 babiček v terapii zaměřené na řešení, kterou na lavičkách poskytují zdarma ve více než 70 oblastech v Zimbabwe. Lidé si k nich přicházejí popovídat o nejrůznějších trápeních. Projekt převzaly i další země včetně USA a Anglie.
„Připojila jsem se k tomuto programu, protože jsem chtěla pomáhat lidem v komunitě. Bylo zde tolik depresivních lidí a já jsem chtěla pomoci snížit ten počet. Vždy jsem chtěla pomáhat lidem.“ říká 72letá babička Chinhoyi, která se již více jak 10 let pravidelně setkává s lidmi s HIV, drogově závislými, lidmi trpícími chudobou a hladem, nešťastnými manželskými páry, osamělými staršími lidmi a těhotnými nebo mladými ženami. Bez ohledu na jejich pozadí, každé sezení začíná stejnými slovy: „Představuji se a říkám: Jaký je váš problém? Vše mi řekněte a dovolte mi, abych Vám svými slovy pomohla.“
Babičky svým klientům neradí. Empaticky jim naslouchají a vytváří bezpečné prostředí pro rozhovor, ve kterém se klienti mohou zamýšlet nad svými pocity a hledat řešení svých problémů.
Možná si říkáte, jak to babičky v Zimbabwe zvládají. Pocházejí ze stejných komunit jako jejich klienti, prožívaly stejné sociální trauma a den co den se setkávají s lidským utrpením. Chibanda s kolegy byl však šokován, když zjistil, že tyto ženy trpí duševním onemocněním velmi málo. „Co u nich vidíme, je tato úžasná odolnost vůči neštěstí.“ Zdá se, že babičky získávají tím, že dávají. Naplňuje je pocit užitečnosti, že mohou přispět ke změně života druhých lidí.
Lavičky fungují
O pár let později bylo zřejmé, že lavičky přátelství fungují. Kvalita života klientů se zlepšila a ubylo sebevražd. Tato metoda byla také vědecky ověřena a výsledky provedené studie ukázaly, že intervence babiček jsou úspěšnější než běžná léčba. 600 lidí s příznaky deprese bylo rozděleno do dvou skupin. Lidé, kteří se léčili na lavičkách přátelství, vykazovali výrazně menší příznaky deprese než lidé z druhé skupiny, kteří se léčili konvenčními postupy. Chibanda se domnívá, že klíčem k úspěchu je právě spojení prvků klasické terapie, místních znalostí a moudrosti.
Dnes už víme, že to, co léčí, je terapeutický vztah, který vznikne mezi terapeutem a klientem, nikoli odborné zázemí terapeuta nebo použité techniky. Carl R. Rogers, americký humanistický psycholog, byl přesvědčený, že dobrou terapii může vykonávat i člověk bez odborného vzdělání, který dokáže naslouchat druhému člověku a vytvořit určité psychologické klima, ve kterém druhý člověk bude mít možnost porozumět svému prožívání, a objevit pro sebe zdravější chování a postoj k životu. Zdá se, že babičky v Zimbabwe jsou toho důkazem.
Jana Trčková
Terapeutická poradna pro děti a dospělé Břeclav
Zdroj: