Domov

Stála nad otevřeným kufrem, rozhlížela se kolem a měla strach do něj cokoli vložit. Měla strach, že to dává smysl jen tady a jen celé dohromady. Měla strach, že ať vyjme cokoli, bude to začátek postupného rozpadu. Měla strach, že obětuje cosi zdravého a funkčního, aby zachránila, co nemá šanci na přežití. Raději snad udržovat při životě vše tady i tam. Třeba i polomrtvé, skomírající. Za hodinu odjížděl vlak. Vzala část oblečení, nějaké knížky a pár dárků z Vánoc.

Neměla tu žádnou skříň, a tak nebylo věci kam vybalit. Proto se je prozatím rozhodla uložit do plastových krabic. Působily příjemně vzduchotěsně, jasně vymezovaly prostor a v míře, v jaké to jen kus plastu dokáže, vytvářely pocit bezpečí. Chránily věci před tím, aby na ně dopadal místní prach, a navíc budily dojem, že je možné je snadno vzít a zase transportovat zpátky. Dělalo jí dobře, když vše zůstávalo pohromadě. Potom, co se učesala v koupelně, odnesla hřeben zpátky do krabice v ložnici. Měla strach, že když své věci rozptýlí po domě, už to nikdy nepůjde poskládat zpátky, něco se vytratí. Jako když uděláte kouli z modelín dvou různých barev. Musíte počítat s tím, že už nikdy nebudete mít dvě samostatné bez příměsi a když se je budete snažit oddělit, o části z nich přijdete.

foto pixabay

Bylo tam vše, a přece něco scházelo. Anebo přebývalo? Mohla to zkusit vyjmout, ale co když to ještě není odumřelé? Co když tím někomu tne do živého? Nepotřebovala dům, chtěla domov. Ale neměla tušení, jak ho vytvořit. Napadlo ji, že celý dům vyčistí a uklidí. Doufala, že když jí pod rukama projde každý milimetr čtvereční toho prostoru, vytvoří si k němu vztah. Věřila, že když bude mít každá věc svoje místo, přijde pocit, že je vše v pořádku. Nedařilo se to. Její věci jakoby tam nepasovaly. Neshodovali se. Ona měla ráda prázdné a čisté plochy, jeho děsily a snažil se je zaplnit. Měla ráda jednoduchost a řád, on viděl v chaosu krásu.

Pocit domova znala z bytu, kde žila sama. Bylo to útočiště, těšila se tam, když přicházela z práce, a milovala víkendy, kdy za sebou v pátek zabouchla dveře a odemkla je až v pondělí ráno. Milovala výhled z okna, kterým pozorovala východy slunce. Milovala ty chvíle, kdy čerstvě vytřela podlahu a tančila. Milovala svůj pocit domova. Ale kde je člověk doma? Tam, kde se nemusí ptát, jestli si může vzít něco z ledničky? Tam, kde má v koupelně vlastní kartáček? Tam, kde dokáže odpočívat? Tam, kde se cítí v bezpečí? Tam, kde je svobodný? Tam, kde je milován? Tam, kde miluje? Věděla, že umí vytvořit domov. Měla strach, že nedokáže vytvořit domov pro sebe a pro něj. Měla strach, že nedokáže vytvořit domov pro sebe a pro kohokoli. Měla strach, že nejsvobodnější je o samotě.

Přála si, aby domov měla v sobě. Aby nešel sbalit do kufru.

foto pixabay

To ráno vstala brzy. Převlékla se z pyžama do oblečení, kterému se říká domácí. Víc rezignovaně než nahněvaně utřela z kuchyňské desky drobky, které tam nechal od snídaně. Uvařila si čaj a zadělala těsto. Zatímco kynulo, sedla si do křesla na terase a pozorovala, jak se obloha na východě zbarvuje do sytě žluté. Představovala si, jak vypadá slunce, které přes zástavbu domů nebylo vidět. Jak si mezi mraky vytváří škvíru podobnou té, která vznikne, když dvěma prsty rozevřete okenní žaluzie. A pak se ta škvíra začne rozšiřovat a světlo z ní se rozlévá všude kolem. Vstala, aby dodělala koláč. Otevřela asi pět plechových krabiček, než našla tu s lískovými oříšky. Přesypávala je do mísy, když si všimla, že je mezi nimi cosi bílého. A že se to hýbe. Byly prolezlé červy. Rozplakala se. Kdo další si tu ještě jen tak bydlí? Jako by tu otázku zaslechla, vyskočila na linku jeho kočka a začala se o nové přistěhovalce zajímat. Kočky prý nejsou vázané na majitele, ale na místo. A tak se může stát, že když je přestěhujete, jednoduše zemřou.

Štěpánka Holubová

Súvisiace články