Pocit viny je způsob, jakým lze ubránit sebeobraz. Dlouho jsem přemýšlela nad tím, jestli má pocit viny v životě člověka nějaký význam. Říkala jsem si, že musí k něčemu významnému sloužit, když je s ním spojeno tolik pozornosti. Nedá se říct, že negativní pozornosti, ale určitě je opředený jakýmsi negativním závojem. Zdá se mi, že nejen mezi lidmi obecně, ale i v pomáhajících profesích je tendence nasměrovaná k tomu, aby člověk pocity viny neměl, v tom smyslu, že nemá ztrácet čas nad tímto dysfunkčním procesem, který se v něm odehrává. Něco jako „z pocitu viny honem pryč, ten vám nenáleží“. Ale mně se jeví, že pocit viny má u člověka silný význam, že je součástí jeho prožívání, které není rozpoznané a stojí za prozkoumání.
Pocit viny lze definovat jako špatný pocit a napětí z toho, že jsme udělali něco špatného, za co se stydíme, nebo naopak jsme neudělali něco, co považujeme za hodnotné a vyčítáme si to. Je spojený s pocity hanby a studu. Mně se líbí i rozšířená definice, kterou jsem četla, a která říká, že kromě pocitů zažívaných při vykonání „něčeho špatného“ jde o špatný pocit z porušení tzv. „vnitřních (interních) hodnot“ daného člověka.
Je to vlastně výstižnější definice. Když rozbalím onen „špatný pocit“, který se při zažívání pocitu viny vyskytuje, tak je tu úzkost nebo strach. Napětí a strach z toho, že se ukazují, vynořují hodnoty, které vyvstávají z mého organismu, jsou mi přirozeně vlastní. Použiji-li konstrukt z teorie PCA, jsou založeny na „zážitku“ a „prožívání“. S těmito procesy jsou automaticky spojené hodnoty, které daným zážitkům jedinec přisuzuje. Myslím si, že hodnotový systém člověka často nebývá ani pro něj samotného vůbec čitelný. Hodnoty jsou zážitkům organismu přiřazovány nejen automaticky podle toho, jaké reálně pro organismus jsou, ale také podmíněně podle toho, jakou hodnotu měly dané zážitky pro osoby, které s daným jedincem byli v intimním kontaktu. Není vůbec automatické, že člověk zná nebo že si uvědomuje svůj hodnotový systém. Použiji příklad z běžného dne, kdy mi pizza rozvoz doručil objednávku o hodinu později, než bylo dohodnuto. Pizzu už jsem v tu chvíli nechtěla, protože jsem chtěla jít spát a chtěla jsem ji odmítnout. Při představě, že vracím kurýrovi, navíc ochotnému kurýrovi i ochotnému personálu restaurace, který měl evidentně hodně zakázek a nedodal pizzu pozdě jen tak z plezíru, se v momentě vynořil pocit, který bych mohla označit za pocit viny.
Můj zážitek byl únava, jít spát. Čekat dál bylo negativní a vrátit/odmítnout pizzu bylo pro můj organismus „dobré“ a pro mě pozitivní. Ale představa, že odmítám ochotného člověka je u mě spojena s negativní hodnotou, nýbrž s hodnotou zvnitřněnou a přejatou od nějaké blízké osoby nebo osob, které jsem vnímala jako mě milující a bylo důležité, zachovat si jejich přízeň. V tomto případě bych řekla, že se u mě dostaly do konfliktu dvě protichůdné hodnoty – odmítnout pizzu je ok, odmítnout pizzu není ok. A nakolik můj organismus prožíval „odmítnout pizzu je ok“, pocit viny v tomto případě nastoupil jako zástupný fenomén, který sloužil k vypořádání se se strachem z toho, že vidím, ať už mlhavě nebo jasně, že sem někdo jiný, že mě definuje něco úplně jiného, než si o mě moji blízcí chtěli myslet. Dalo by se tak říct, že pocit viny slouží k uchování sebepojetí, které se utvořilo na základě podmínek, které byly uvaleny na prožívání člověka lidmi, které daný člověk vnímal tak, že ho milují a zároveň brání reálnému prožitku ve vstupu do vědomí – podle teorie PCA brání tzv. symbolizaci neboli uvědomění. Rozvinu-li tuto úvahu, tak bych pocit viny možná označila i za formu obranné reakce.
Napadá mě, že pocit viny může mít v určitém období člověka dost dobrý význam, když funguje jako blokátor fenomenálního prožitku (tzv. otevřenosti vůči zážitkům organismu). Například malý chlapec si nedokáže vysvětlit, když pláče, proč jeho rodiče vypadají vystrašeně a říkají mu „neplač, vždyť o nic nejde, kluci nebrečí“. Začne se časem cítit provinile, že pro lidi, kteří ho milují, je zátěž, když pláče, a způsobuje jim tím starost. Vycítí, že ho chtějí vidět jako chlapce, který nepláče a vše zvládne. Pocit viny se tak začne rodit z toho, že někdo intimně blízký malému člověku řekne něco, co uvalí jakési embargo na některé jeho prožívání. Pocit viny mu zřejmě v daném období může pomoci uchovat si rodiče jako milující, aby nezůstal ohrožený v době, kdy ohrožený ztrátou lásky blízkých potřebných osob reálně je. Jinými slovy to vyjadřuje výrok, který jsem četla, že nezralý rodič dokáže své dítě přesvědčit o tom, že je viníkem.
V této souvislosti mám v hlavě obraz pohádky o Rumpelníčkovi. Rumpelníček je skřítek, kterému se dcera mlynáře rozhodne upsat za to, že jí pomůže splnit úkol, který ona nedokáže splnit, aby nevyšlo najevo, že není tím, za koho se vydává, a mohla se stát ženou krále. Draze mu za to platí, ale je ochotná to akceptovat, neboť na konci dne z toho má vždy zisk. Jednou však skřítek přijde s podmínkou, aby mu odevzdala čerstvě narozeného syna. Dcera mlynáře zažívá velkou bolest z hrozby ztráty dítěte a Rumpelníček jí nabídne, že se může vykoupit splněním úkolu, který se jeví prakticky nesplnitelný, nýbrž aby uhádla jeho jméno. V pohádce sehraje roli štěstí. Princezna jméno uhádne a Rumpelníček zmizí z jejího života. Pro mě má tato pohádka od malička symbolický význam a dnes se mi vynořil v souvislosti s uvažováním nad pocitem viny, který je jako Rumpelníček. Na začátku nabízí pomoc, ale bude se pravidelně zjevovat a za tuto pomoc brát víc a víc, až svého společníka usouží, pokud se mu nerozhodne postavit.
Pocit viny stojí za prozkoumání, má smysl se nad ním pozastavit a porozumět tomu, na jaký rozpor v nás vlastně poukazuje. Jaké hodnoty se ukazují být pro daného člověka dobré a jaké z jeho pohledu nevýznamné. Je to souboj hodnot, do kterého pocit viny vstupuje jako bachař, který hlídá, když se děje něco nekalého, ale zároveň je často sám spoluhráčem. Každý člověk si za každou cenu chce udržet pocit, že je dobrý a morální. A díky pocitu viny zůstávají některé zážitky a pocity s nimi spojené potlačené nebo zkreslené.
Na závěr mě napadá ještě jeden příklad, který mi občas přijde na mysl a bojím se ho rozvádět. Představa, že by se některému z mých dětí něco vážného stalo nebo zemřelo, patří rozhodně mezi ty nejděsivější. Napadají mě otázky, co bych dělala, jestli bych měla sílu se s tím vypořádat, jestli bych nechtěla taky zemřít? A do toho se mi úplně jasně vynoří obraz, že i v takové situaci můžu žít dál, že se nemusím utrápit, že nemusím do konce života truchlit. Velmi zvláštní pocit dvou protichůdných sil. Co by mi bránilo žít dál alespoň s nějakou dávkou spokojenosti, by byl právě pocit viny. A troufám si a zároveň se hrozně bojím říct, že pocit viny je způsob, jak uchránit svůj, avšak převzatý hodnotový systém, který říká, že přijatelná jsem jen tehdy, když uhlídám své dítě. Kdo jsem ale já? Děti jsou určitě zdrojem radosti, zdrojem lásky. Zdá se mi, že tam ale nenacházím důvod na odsouzení. Je možné, že pocit viny v této pomyslné situaci přichází jako strach z přijetí vlastních hodnot? Z hodnot, které kdyby byly popsány tak, jak jsou, tak budou neslučitelné s představou druhých, společnosti o tom, jaká bych měla být?
Dnes bych řekla, že pocit viny chrání před „obnažením“ své vlastní organismicky moudré přirozenosti.
Jana Trčková