Když jsem na výcviku slyšela, jak tohle téma zadává Ludo jedné účastnici, hned jsem věděla, že i mě se dané téma dotýká. Lákalo mě se nad ním taky zamyslet, ujasnit si ho v sobě, porozumět si a posunout se v něm směrem k větší spokojenosti. Prostě pochopit, proč to tak mám a jak z toho konečně ven.
To „proč“ – proč to tak mám – je na první dobrou poměrně jednoduché. Myslím, že nejen já jsem k tomuto způsobu fungování přišla tak, že jsem ho prostě odmala zažívala. Takto se u nás v rodině fungovalo, takto se „nakládalo“ s problémy a těžkostmi – v podstatě se s nimi nenakládalo nijak, jen se o nich mluvilo, stěžovalo se na ně a málokdy se něco vyřešilo. Příbuzní si navzájem ukazovali, jak to mají těžké a jak je život náročný. Stejně tak jsem se ke svému životu naučila přistupovat já. Neviděla jsem, jak se dá žít jinak. Naučila jsem se, že kdo má problémy a komu se stalo něco špatného, ten to má těžké, a proto rozhodně nemůže být šťastný.
Ale o ukazování na druhé, že to oni za to můžou, tak o tom tenhle text nebude. Bude o tom, jak u sebe chápu tenhle mechanismus a jak ho – snad – opustit.
Na ono „proč“ se dá dívat totiž ještě jinak – tedy nikoliv proč jsem si toto fungování osvojila, ale proč si ho i nadále uchovávám a vybírám.
Napadá mě, že mít problémy je součást mojí identity a sebehodnoty
Kdybych to neměla těžké, kým bych byla? Byla bych vůbec někým? Jestli mě doteď napadalo, že nikoliv, pak mi dává smysl určitá závislost na tom pořád se něčím trápit. Pochopitelně ale, že každý člověk má hodnotu bez ohledu na to, co řeší nebo neřeší, co dělá nebo nedělá, čeho dosahuje nebo nedosahuje. Každý člověk má hodnotu jen proto, že prostě je. Hodnotu člověka tedy teoreticky chápu tak, že není ničím podmíněná. Všímám si ale u sebe, že svoji hodnotu podmiňuju – ať už tedy přítomností problémů, nebo nějakým výkonem – když ukazuju, co a kolik toho dělám. A nebo v souvislosti se zmíněnými problémy – když ukazuju, jaké mám problémy a jak je řeším. A s tím souvisí, že abych mohla ukázat, jak svoje problémy aktivně řeším, tak nejprve „musím“ zmínit ty problémy. A z těch problémů sálá tíha, nespokojenost, pocit neštěstí.
Uvědomuju si také, že ve výsledku se nikdy nemůžu cítit líp nebo se někam posunout, protože už se vyčerpám prací na problémech. Pracovat na problémech jako by legalizovalo mou jakoukoliv jinou nečinnost, protože činností je právě to vyhrabávání se z problémů. Proto „musím“ o svých problémech mluvit, abych ukázala, že vůbec něco v tom životě dělám, a abych tím zdůvodnila, proč nedělám nic jiného.
Toto celé je zatěžující pro druhé lidi, že proč mají poslouchat moje srdceryvné příběhy. Mohou se také cítit používaní k legalizaci mého nevýkonu a neúspěchu, k potvrzení mojí hodnoty. Nikdo se nechce nechat použít, a tak tahle moje snaha o to může druhé pochopitelně velmi dráždit, což zhoršuje moje vztahy. Napadá mě také, že nejspíš očekávám z druhé strany automaticky nějakou náruč, protože to mám přece těžký, jenže i tohle očekávání druhé ode mě spíš vzdaluje a žádná náruč se tak stejně nekoná. Pocit neštěstí se tak prohlubuje a moje identita se tak potvrzuje.
Jak se vymanit ze závislosti na neštěstí?
Na první dobrou mě napadá nemluvit o svých problémech. Zjišťuju ale, že toho já se těžko vzdávám. Když to vynechám, tak je to jako by byl můj příběh neúplný, jako bych si hrála na to, že jsem v pohodě a přitom nejsem, na to, že nic neřeším a přitom řeším…. a všichni přece něco řešíme. Ode mě ale jako by to sdílení těch problémů bylo vnímané jinak než od jiných. Vyvolávám totiž u některých lidí pocity viny, což evidentně nedělají všichni. Nechci to dělat.
Ve snaze přestat o svých problémech mluvit mě napadá, že co kdybych si řekla, že je to spíš ostuda, že se mi něco takového stalo, že jsem takové těžkosti ve svém životě dopustila? Nebo že je to ostuda, že to chci sdílet a přiživit se na tom, přihřát si na tom svoji polívčičku, svoji sebehodnotu, a že se chci pokusit naplnit si svou potřebu přijetí druhými? Kdybych to viděla spíš jako ostudu, tak bych to pak spíš nechtěla sdílet… Jenže mluvit méně, to nemůže být správný závěr – rozhodně ne v mém případě.
Co jiného tedy s tím?
Vracím se v mysli k úvahám o svých motivech – proč mám tak silnou touhu o svých starostech mluvit. Nejnosnější mi v tuto chvíli připadá to, že mým motivem je získat uznání druhých, potvrzení mé hodnoty a kvalit. Když ukážu, že pracuju na problémech a že výchozí bod byl fakt těžký – bude přece zřejmé, že jsem dokázala mnoho. Jenže v té touze po potvrzení se zbavuju zodpovědnosti za ocenění a potvrzení sebou samou… To se mi tak nelíbí! Nechci se už obracet směrem ven s nějakými požadavky. Co kdybych si to potvrzení dala už konečně sama?!
Vede mě to k tomu dovolit si dotýkat se v sobě určitého potěšení z toho, že jsem už spoustu svých problémů vyřešila a další aktivně řeším. Začínám cítit, že jsem na sebe hrdá a že vím, že jsem na správné cestě. Prožívám se jako bojovnice a těším se z toho, že jsem udělala řadu z mého pohledu odvážných kroků. Jsem ze sebe tak potěšená, že v takovou chvíli případné ocenění ze strany druhých přestává být pro mě lákavé, moje touha po něm slábne. Naopak – pokud jde o druhé – místo touhy po potvrzení se vynořuje touha po blízkých vztazích, po vzájemnosti. Zřetelně vidím, že moje dosavadní strategie nemohly fungovat. A už to nemůžu nevidět. Věřím, že díky tomuto uvědomění budu na potvrzování sebe používáním druhých o kus víc nezávislá…
A finální uvědomění?
Problém není v tom mít problémy, ani ve sdílení mých problémů, ale v tom, že chci druhé použít k potvrzení mé hodnoty, což druhé ode mě vzdaluje, přitom po blízkých vztazích s druhými toužím. Jako bych si myslela, že si jejich přízeň získám tím, když ukážu svoje kvality = že zvládám řešit problémy, ale takto to vůbec nefunguje.
Když si uvědomuju, že chci to potvrzení, tak už ho nechci. Nechci druhé zatěžovat.
Můžu i nadále mluvit o svých problémech, ale z jiné motivace – sdílet svůj svět, ukazovat sebe, pokud to někoho zajímá – můžu si ověřovat jeho souhlas. Nechci potvrzení a nechci vyvolávat tenzi v druhém – pocity viny, bezradnost, odpor. Sama vím, že mám svoje kvality – těším se z toho, jak svoje výzvy zvládám, nepotřebuju řešení od druhých a pokud by mě zajímal názor druhého člověka, můžu si o něj napřímo říct.
Svoje pocity neštěstí jsem si odůvodňovala přítomností problémů. Nepramenily ale z problémů, nýbrž z toho, že jsem si nedovolila cítit i to dobré, co ve mně je.
Pochopit svoje motivy otevírá cestu k možnosti nové, vědomé volby. Chci mít blízké vztahy a dosavadní neuvědomovaná cesta k nim nevedla.
Dokážu tedy skutečně opustit svoje staré motivy? Dokážu si zvolit funkční cestu k blízkým vztahům? Čas ukáže. Já to časem ukážu.
Martina Maierová, účastnice psychoterapeutického výcviku PCA1