„Byl teplý letní den a dělali jsme na zahradě zámkovou dlažbu. Napadlo mě, že bych si dal pivo. Když jsem se šel domů napít, žena mi podává vodu. Napil jsem se a v mysli se neúspěšně snažil šedé zklamání přemalovat na růžovo. Neviděla, že bych si rád dal pivo…“
Podobné příběhy slýchávám od žen a mužů ve své poradně i v životě okolo sebe. Ženy se trápí tím, že s nimi muž nemá chuť jít do kina, na nákupy, že jim neopraví sprchu, ale i muži čekají na své chvíle slávy… Kamarádka mi jednou řekla: „Můj muž by byl šťastný, kdybych mu občas dopřála orální sex a upekla bublaninu s třešněmi“. Tehdy by měl totiž pocit, že udělala něco pro něj, jen pro něj… Jí se ale ani do jednoho moc nechce… Radši mu na Vánoce koupí pulovr nebo se ho u oběda zeptá, jestli měl dost knedlíků nebo nechce přidat omáčku. Tehdy má pocit, že ho dělá šťastným.
Že jde o maličkosti, prkotiny? „Přeci ten druhý musí vidět, že ji/ho mám rád/a i bez toho, že koupím lístky do kina… Vždyť zabezpečuju rodinu, starám se přeci o děti…“ Podobně znějí stížnosti partnerů, které slýchávám okolo sebe. Jsou to podle vás drobnosti, na kterých není třeba stavět vztah a zabývat se jimi? Je podle vás žena otravná, když chce jít do kina a muž příliš náročný se svou chutí na koláč a orální sex? Ano, oni většinou asi tuší, že ten druhý je má rád, ale pro šťastný vztah podle mě nestačí mít rád.
Zdánlivá idyla
Spousta párů spolu žije, stará se o živobytí, vychovává děti a jezdí na dovolené. V podstatě žijí docela normální život, zdá se, že se mají rádi. Žena zařídí dovolenou a muž nenamítá. Když si chce něco koupit, není proti, na narozeniny jí koupí květinu. Žena doma zase zabezpečí jídlo a když chce muž jít s kamarády na golf, není proti. Připadá vám, že mluvíme téměř o dokonalém páru? Hodně lidí by bylo možná překvapených, že lidé žijící v podobně stereotypním vztahu nejsou šťastni. Přestože všechno zdánlivě klape, něco jim chybí a neví přesně, co nebo se jim to nedaří zprostředkovat tomu druhému, aby si vzájemně porozuměli. Mají se rádi, vědí, že spolu chtějí žít, ale necítí se naplněni. Vzájemně totiž nevidí svůj svět.
Může se zdát, že žena, která chce, aby ji muž chtěl vzít do kina nebo muž, který by se potěšil, kdyby s ním žena chtěla jet na cyklovýlet, jsou zpovykané výkřiky, se kterými nemá smysl ztrácet čas. Myslím si, že opak je pravdou. Každý touží po tom, aby někdo viděl, jak chce být milovaný a přesně tak ho i miloval. Aby někdy odložil své brýle a podíval se na svět brýlemi toho druhého. Často se však děje to, že milujeme druhého podle sebe, podle toho, jak se to hodí nám. Ženy vaří teplé večeře, chystají dětem svačiny do školy, muži kupují květiny nebo drahá auta. Očekáváme, že ten druhý to ocení. „Vždyť se přeci snažím, dělám to pro něj a chci mu ukázat, že ho mám rád/a.“ Faktem ale zůstává, že nevidím, že chce pivo, ne vodu, že nevidím, že nechce k narozeninám keramickou vázu, ale červenou sukni, kterou jen pro ni vybere on. A potom se možná zlobíme, že druhý je nevděčník, který nevidí, co pro něj děláme.
Kdo má být šťastný?
Tušíte, po čem váš partner touží, co by mu dělalo radost? Všimli jste si někdy, jestli se těší nebo je naopak smutný či zklamaný? Jste si jisti, že nežijete v domnění, že činíte druhého šťastným, přitom činíte šťastnými sami sebe? Muž, kterému žena k Vánocům nadělila pulovr, se nepotěšil, přestože ona si myslela, že mu udělá radost. Myslela na něj, chtěla mu koupit dárek. I on někde věděl, že jí není lhostejný. Jak se však stane, že přehlédne, co chce a zamění bublaninu za pulovr? Přál si, aby nad ním přemýšlela. Nechtěl si o to říct. Chtěl, aby to viděla sama, aby to chtěla udělat PRO NĚJ. Stejně tak žena určitě dokáže žít bez toho, že s ní muž půjde nakupovat. Odveze ji klidně do nákupního centra a půjde se najíst do restaurace, zatímco ona si má vybrat oblečení a má se z toho těšit. Muž tehdy nevidí, že nejde vůbec o nákup oblečení, ale o touhu, aby muž chtěl jít s ní, žena podle mě tehdy chce vidět, že má chuť udělat to PRO NI. Není důležité, kolik to stojí peněz, kolik úsilí a co pro druhého děláme. Když lidé touží po „kině nebo bublanině“, tak bychom za tím neměli vidět jen film a buchtu. Lidé podle mě tehdy touží vidět, že jsou pro někoho zdrojem radosti, že o nich jejich partner přemýšlí a má chuť dělat věci SPOLU.
Stačí málo
Lidé se často trápí tím, že se jim této pozornosti od partnerů nedostává. Proč to pro sebe neuděláme? Proč nemáme chuť se vzájemně potěšit a vidět někdy svět očima toho druhého? Nemusí to být zrovna kino ani koláč, ale cokoli, co víte, že by toho druhého potěšilo a díky čemu by se mohl cítit, že je milovaný. Když nebudu přikládat do ohně, tak časem začne doutnat, vyhasínat, až úplně zhasne. A když zhasne, už se nedá rozfoukat. Tak je to i se vztahem. Žijete ve vztahu, který hoří nebo už jen doutná? Berete v úvahu, že tak jako oheň, ani vztah bez ochoty investovat do něj, nebude fungovat?
Často si říkám, že pokud se dva mají rádi, stačilo by občas úplně málo. Péct přesně tu bublaninu, kterou má muž rád nebo, zatímco žena krájí zeleninu, on bude vedle ní míchat a oběd uvaří SPOLU.
Jana Trčková