Moc často si to nedovolila, dnešek byl výjimkou. Sedla si cestou z práce na lavičku v parku a zkoušela jen tak spočinout. Nemyslet na všechna ta „musím“, která nechala v práci, a všechna ta „měla bych“, která ji čekala doma. Příroda se barvila do nejrůznějších odstínů rzi a ona rozmýšlela, jestli ve skutečnosti vyhledává teplo slunečních paprsků, nebo jestli se jen vylekala, že něco končí. Že už takových dnů letos moc nebude a měla by si je proto užít. Provázel ji strach, že jí život proklouzne mezi prsty. Že jednou spatří sebe samu pod nánosem rzi a bude pochybovat, zda vůbec někdy pučela, kvetla či plodila.
Nejprve si Alice sedla doprostřed lavičky, aby odradila každého, kdo by si chtěl přisednout a navazovat konverzaci. Sluníčko se ale posouvalo a jak si poposedávala, neuhlídala to. Přisedla si mladá slečna. Skoro to vypadalo, že nehledá volné místo, ale ji.
„Ahoj, já jsem Frida. Chci ti něco ukázat,“ řekla a vytáhla z kapsy kalhot štos letáčků. Na první pohled působila jinak. Jako někdo, koho by ani nenapadlo sedat si na prázdnou lavičku. Plus to oblečení a celkový vzhled. Dole kalhoty s kostičkovým vzorem, které se směrem ke kotníkům výrazně rozšiřovaly a nedovolovaly tak ani tušit linii její postavy. Nahoře pestrobarevný svetr spadlý až na ramena. Kabát neměla žádný, ale ani zdaleka nepůsobila dojmem, že je jí zima. Sestřih hustých tmavých vlasů jen podtrhoval tu jinakost do slov těžko uchopitelnou. Frida nepotřebovala následovat směr ostatních, ona směr udávala.
Nezajímala se o Alici, přišla jí říct o sobě. Podala jí jeden z letáčků, kde byla fotografie květiny a adresa, která Alici nic neříkala. „Tady sídlí můj útulek pro květy. Starám se o květiny, které už lidé nechtějí a jinak by je vyhodili. U mě dostanou potřebnou péči a šanci na další život. Zákazníci si je pak mohou přijít adoptovat.“ Celou dobu se při tom usmívala a vypadala, že si užívá života plnými doušky. Nevyzývala Alici k tomu, aby její krámek navštívila, nic po ní nechtěla, ani jí nic nenutila. Nakonec jí popřála krásný den a zmizela. Alice zůstala sedět na lavičce s letáčkem v ruce a přemýšlela, jak s tím celým naložit. Nedá se říct, že by někdy měla vztah k rostlinám, spíš naopak. U ní doma se ocitaly výhradně darem. U řezaných květin se jí vždycky ulevilo, když uschly, mohla je vyhodit a vázu vrátit na své místo v poličce. Unavovalo ji starat se o sebe, natož o někoho dalšího. Mnohdy ráno pila jen teplou vodu, protože jí připadalo nepřekonatelně vysilující vložit do hrnku sítko, nasypat tam čaj a čekat, než se vylouhuje. Stála pak s hrnkem v ruce opřená o kuchyňskou linku, dívala se na svého zeleného spolubydlícího a představovala si, jak jí vyčítá, že sobě napít dá a jemu ne. Z pocitu viny potom obvykle naplnila konev a květy zalila.
Takže to určitě nebyl zájem o květiny, co ji druhý den přimělo najít krámek v neznámé ulici. Spíš chtěla znovu zažít tu energii, která z Fridy vyzařovala, možná jí trochu nasát, uzmout si kousek pro sebe. Nápis na dveřích a celá výkladní skříň byly tak nenápadné, že by je při běžné cestě městem úplně minula. Vzala za kliku a vešla dovnitř. Krámek tvořila jedna místnost. Podél všech jejích stěn stály police zaplněné nejrůznějšími květinami. U každé pak byla cedulka s názvem květiny, jejím věkem a informacemi k náročnosti péče. Prostorem se mísilo tolik různých vůní, že se jí nedařilo pojmenovat žádnou konkrétní. Byla v krámku sama. Nejraději by si vše v klidu prohlédla, ale měla pocit, jako by dělala něco zakázaného nebo minimálně podezřelého.
„Dobrý den,“ řekla nahlas, aby si zajistila dohled prodávajícího.
„Ahoj!“ zvolala nadšeně Frida, když se vynořila mezi dvěma fíkusy. Byla přesně taková, jakou si ji Alice zapamatovala, snad jen vlasy měla vyčesané ještě výstředněji. Ve výstřihu se jí houpal přívěšek ve tvaru trojrozměrného miniaturního kropáčku. Frida nebyl ten typ prodavačky, který by se zeptal, jak může pomoci nebo zda se chce zákazník nejprve porozhlédnout. „Pojď za mnou, něco ti ukážu.“ Zavedla ji do druhé místnosti, která evidentně sloužila jako sklad. „Mně už tu dělala radost dlouho a myslím, že je čas poslat ji dál. Myslela jsem na ni, hned jak jsem tě v parku uviděla,“ řekla a vyndala z horní police květinu, která vypadala víc než obyčejně. Neměla ani cedulku, takže si Alice nemohla přečíst název. „A v čem je speciální?“ Jako by si Frida ani nevšimla jejího zklamání, pokračovala s úsměvem na tváři: „Tuhle květinu je potřeba každý den nanovo přesadit. Zní to náročně, ale věř mi, že to za to stojí.“ Přišlo jí až trochu absurdní, jak by od ní mohl tohle někdo žádat. Nedovedla si představit, že do svých každodenních povinností zařadí další, ani jak by ji tahle obyčejná květina mohla odměnit, aby se takové úsilí vyplatilo. „Víš, to není nic pro mě. Musím toho každý den udělat tolik, že by to pro mě byla jen další zátěž.“ Najednou jí přišlo, že tohle celé byl špatný nápad, vždyť vlastně ani o žádnou květinu nestála. Připadala si sama jako květina, kterou nikdo nezalévá. Mohla si vlastně rovnou sednout na jeden z regálů a nechat si kolem krku zavěsit cedulku s údaji k údržbě. Jak by dokázala dát jiné bytosti dostatek živin a vláhy, když byla sama tak vyprahlá. Omluvila se, že už musí jít a vyběhla z krámku zpátky na ulici. Vzdalovala se od něj rychlým krokem, jako by tomu zážitku chtěla být co nejdál.
Frida nad tím celým jen pokrčila rameny. Přenesla květinu na pult, aby k ní doplnila cedulku. Úhledným písmem napsala: „Lidový název: Květina štěstí.“
Štěpánka Holubová