Dost čísel už svítilo červeně, nechala jsem to zase na poslední chvíli. Při výběru jsem postupovala jako vždycky. Nejprve najít druhou třídu, potom zkontrolovat směr jízdy a v neposlední řadě zvolit vůz, kde je toaleta na obou koncích. Ten zbytek byla loterie. Bylo lákavé vybrat si nejmíň obsazenou část vagonu. Nikdo okolo mě, mohla bych si vyzout boty a položit si nohy na protější sedačku, aniž by mi za to někdo vynadal, a to ticho… Ale tahle anonymita byla zrádná. V něčem mi připadalo výhodnější stát se součástí té mikrokomunity, která se mezi cestujícími vytvoří, než vlak dorazí do první zastávky. V kupé to bývalo ještě hmatatelnější. Nemusela jsem se bát vzdálit ze svého místa, protože ostatní upozornili, že je obsazené, nemusela jsem chodit na toaletu s batohem, měla jsem koho požádat o pomoc, když jsem si nabalila víc nezbytností, než jsem dokázala vyzvednout nad hlavu, nebo když hrozilo, že mě stejná horda věcí při sundávání přibije k podlaze. Vlastně jsem se celý život zmítala mezi tím, jestli je větším ziskem bezpečí, které mi přináší samota, nebo vzájemnost, kterou lze prožít jen ve vztahu s lidmi.
Když jsem našla své sedadlo s číslem 77, ukázalo se, že už na mém místě kdosi cestuje. Tyhle situace jsem nesnášela. Moje společnice na příští čtyři hodiny ke mně vzhlédla, potom velmi neochotně zvedla svého buldočka i s jeho polštářem ze sedadla do uličky a položila si ho na klín. Pokusila jsem se o smířlivý úsměv.
Vyndala jsem ze zavazadla lahev s vodou a knihu. Podívala jsem se na knihu shora, abych podle záložky zjistila, jestli už jsem za polovinou. Ještě trochu chybělo.
Slečny sedící přes uličku si ovšem číst neplánovaly.
„A co budeš vlastně dělat, až skončíš konzervatoř?“
„Chtěla bych jít na dvouletý obor ladění pian, ale uvidím, jestli ho vůbec otevřou. Co ty?“
„Ještě nevím, ale chci zůstat v Praze, je tu pro nás víc možností.“
„Hele, vyprávěla jsem ti, jak mi posledně pošťačka nesla Harryho Pottera? Vyšlo to na sedm svazků. Funěla a pěkně nadávala. A to netušila, že jsem si objednala ještě další dva díly, ale tak co můžu dělat, viď…“ Začínalo dávat smysl, proč si neberou čtení na cesty. Právě jsem se snažila najít řádek, na kterém jsem skončila, než jsem se zaposlouchala do jejich rozhovoru, když se ozvalo: „Vaše jízdní doklady, prosím.“ Rezignovaně jsem knihu zase zavřela a začala hledat peněženku. Průvodčí zatím kontroloval slečny přes uličku. „Sedíte na špatném sedadle,“ obrátil se na jednu z nich. „Já vím, ale domluvily jsme se s vedoucí palubní posádky, že nám umožní sedět vedle sebe, abych mohla kamarádce pomoct při vystupování, jede tu poprvé.“ „Dobře,“ odpověděl průvodčí, „tady máte váš průkaz,“ upozornil a trochu netrpělivě a necitlivě jím poklepal slečně po hřbetě ruky. Z reproduktoru se ozvalo chrčení a následně hlášení o příští zastávce, jejíž jméno zcela přehlušil zvuk brzd.
„Tušíš, kde teď jsme?“ zeptala se slečna sedící blíž ke mně své kamarádky a já už jsem svou knihu ani nezkoušela otevřít.
„Netuším. Kolikrát už jsme stavěli? Možná jsme teprve v České Třebové. Ani nevím, kolik je hodin.“
„Jsme v Pardubicích,“ řekla cestující sedící naproti nim.
„Děkujeme.“
„Dala sis tu jízdenku zpátky do peněženky? Já si takhle při cestování nechávám peněženku celou dobu na krku. Je to větší jistota. Jinak nikdy nevíš, kdo ti po ní sáhne. Kámošce už se to stalo.“
Byla z toho cítit bezbrannost.
„Myslíš, že jedeme po směru nebo proti směru? Já bych řekla, že po směru.“
„Já bych si taky tipla, že po směru.“
Jely proti směru. Zavřela jsem oči a zkoušela si představit, jestli bych to rozpoznala. Věděla jsem, že jedu po směru a nešlo si to odmyslet. I když jsem se do nich chtěla vžít sebevíc, vždy jsem do nějaké míry zůstávala jen v rovině představ.
V jejich hlasech bylo slyšet odhodlání se s životem vypořádat. Jako by svou závislost na lidech už přijaly. „Nemůžeme se spoléhat na to hlášení. Mohlo by se stát, že přejedeme. Můžete nám, prosím, říct, až se budeme blížit do Brna na dolní nádraží?“ řekla ta výřečnější z nich s pohledem upřeným před sebe.
Bez odezvy.
„Možná už ti, co seděli naproti nám, vystoupili,“ uvažovala.
„Sedí tu, ale oba mají sluchátka. Povím vám, až se budeme blížit, ale asi to ještě potrvá, máme zpoždění,“ řekla jsem. O knížce už nemohla být řeč, teď nešlo riskovat, že se začtu. A jim nezbývalo než mi důvěřovat. Slepě důvěřovat.
Nasměrovala jsem je k nejbližším dveřím.
„Vystupuje se vpravo,“ oznámila jsem, chytila jsem první z nich zlehka za ramena a otočila správným směrem.
Teď už se musely spolehnout na sebe, jedna na druhou, na svoje bílé hůlky a na to, že okolní svět je dobrý. Vrátila jsem se na svoje místo, otevřela knížku a zkoušela se začíst. Nešlo to. Položila jsem záložku potřetí na stejnou stranu, nařídila si budík, abych nepřejela svou zastávku, zavřela oči a nechala se ukolébat sípavým chrápáním přešlechtěného buldočka.
Štěpánka Holubová