Čas, který jsem s tebou strávila na našich sezeních (ve kterých jsme seděly málokdy J) pro mě moc znamenal. Nápadu sepsat o tom kazuistiku jsem se dlouho bránila. Měla jsem strach, abych tě dokázala dostatečně ochránit. Aby tě v tom textu někdo nepoznal a aby ses v něm nepoznala ani ty sama. Rozhodla jsem se proto, že kromě pozměnění údajů tuhle kazuistiku napíšu obráceně. Budu psát o tom, jak jsi ty pomohla mně.
„Binec…“ prohlásila jsi nekompromisně, když jsi s imitací nástroje k vyšetřování sluchovodů poodstoupila od mého ucha. Roli doktorky sis evidentně užívala a sebejistě jsi mi diagnostikovala špinavé uši, zubní kazy i smrtelné nemoci, které jsi uměla zázračně vyléčit. A já doufala, že časem najdeš způsob, jak vyléčit i samu sebe. Že naše spolubytí ti umožní najít takové zdroje, aby započal hojivý proces. A že těch ran k hojení nebylo málo.
„A teď mi řekneš, že jsem úplně pitomá,“ pronesla jsi v rámci svého režírování. Zrovna jsme spolu ztvárňovali zlou královnu a její služku, která nestíhala plnit královniny příkazy. Vystoupila jsem z role a přemýšlela, jak se zachovat a co se k takové situaci asi píše v etickém kodexu terapeuta. Řekla jsem, že ti taková slova říkat nechci. Oponovala jsi, že je to přeci jenom hra a navrhovala jsi, ať to celé řeknu jenom do vzduchu nebo řeknu jen, že jsi na nic. Zkrátka jsi věděla, co potřebuješ, a moje vystrašenost ti v tu chvíli stála v cestě k zahojení. „Míra, do jaké mohu vytvářet vztahy, které usnadňují růst druhých jako samostatných osob, je měřítkem růstu, kterého jsem dosáhl v sobě,“ napsal kdysi terapeut Carl Rogers. Bylo třeba povyrůst. V supervizi jsem si uvědomila, že točíš příběh podle skutečné události a já tě nutím vystřihnout scény, které jsou pro tebe klíčové. Bylo to stejné, jako kdybych v terapii s dospělým požádala klientku popisující domácí násilí, aby při vyprávění toho, jak jí manžel nadává, vynechala vulgarismy. Zhlédla jsem videozáznamy z našich posledních sezení a najednou jsem měla před očima to, co ty. Zlo v mém podání bylo všechno, jenom ne uvěřitelné. K mému překvapení se chvílemi i usmívalo. Nevzali by mě do pohádky ani jako kompars. Úsměv byl odjakživa moje berlička. Měl zakrývat nejistotu, zmírňovat hněv druhých, zajistit mi přijetí. Ale zároveň způsoboval zmatek a v konečném důsledku mě vzdaloval od druhých i od sebe samé. „Takhle musíš být zlá,“ řekla jsi mi a z plných plic předvedla, jak si mé herecké nasazení představuješ. Celou dobu jsi mi říkala, co potřebuješ. Jak je možné, že jsem to neslyšela? Možná mám nakonec vážně v uších binec.
„Víš, pro mě je těžký být na tebe zlá, když ty jsi ty, protože na tebe nechci být zlá,“ snažila jsem se ti na základě supervize vysvětlit, v čem tkví problém, „pomohlo by mi, kdybychom si daly krycí jména.“ Krycí jména mají své nositele chránit, a to bylo to, co jsem potřebovala – ochránit tebe a vlastně i sebe. Na můj návrh jsi přistoupila. „To je dobrý, když jsi zlá,“ ocenila jsi záhy můj posun a tvůj úsměv dokládal, že se tomu těšíš. Měla jsi prostor scénář rozpracovat. Začala jsi pro svou postavu služky vymýšlet způsoby, jak by mohla situaci ovlivnit. Někdy s pomocí magie a někdy úplně lidsky: „Ty teď budeš zase zlá, ale když se rozpláču, tak se navždy změníš na hodnou.“
Počet natáčecích dní se nám začínal krátit a nikdo nevěděl, jak zápas mezi dobrem a zlem nakonec dopadne. Dvě setkání předtím, než měla padnout poslední klapka, jsi do děje zařadila třetí postavu. Přirozenou, ale pro tebe spíš nadpřirozenou: „A ty teď budeš jakože moje maminka a řekneš tý zlý královně, ať už mi neubližuje.“ Dostala jsem úplně konkrétní a nenáhodné krycí jméno a chystala se udělat to, co děti od rodičů právem očekávají. „Nepřeju si, abyste mému dítěti ubližovala,“ pronesla jsem. Skoro div, že jsem ještě na začátku neřekla: „Promiňte, ale…“, jak bylo v reálném životě mým zvykem, když jsem se za sebe nebo za někoho měla postavit. „Promiňte, ale vrátila jste mi špatně. Já se moc omlouvám, ale sedíte na mém místě. Nezlobte se, ale poslali jste mi poškozené zboží…“ Zlá královna teď byla imaginární a její reakce jsi tak mohla vidět jenom ty. „Nezafungovalo to,“ řekla jsi, „zkus to znovu.“ Zpětně se vůbec nedivím, že jsi tenhle můj pokus nevzala. Moje nezpracované téma ti bránilo dokončit vlastní proces. V té chvíli jsem nerozuměla tomu, co je špatně, ale trvala jsi na tom, ať přitvrdím, a tak jsem to udělala: „Nedovolím, aby mému dítěti kdokoli ubližoval!“ oznámila jsem nekompromisně. „Děkuju, mami,“ řekla jsi najednou jakoby nic a volně jsi pokračovala ve hře s modelínou.
Přeju ti, aby ve tvém životě dobro vítězilo nad zlem a aby ses naučila říkat: „Tohle nedovolím.“ A děkuju za to, že jsem vedle tebe mohla chybovat a díky tomu růst.