JE PCA PŘEŽITEK? 2. část

V prvej časti článku sa autorka článku zamýšľala nad tým, či je prístup zameraný na človeka (PCA) účinný a v tejto časti sa venuje mýtom o PCA.

Několik mýtů o PCA

Zdá se, že existuje poměrně kvalitní základna poznatků, která PCA řadí na čestné místo do světa psychoterapie a poradenství. Proč i přesto bývá v odborných kruzích často podhodnocován? Cooper říká, že jsou to některé mýty a mylná přesvědčení, která mezi odborníky přežívají a snižují tak kredit této terapie.

Jedním z takových přesvědčení je tvrzení, že PCA je „jen“ základ, který používá každý terapeut, přičemž někteří potom používají i pokrokovější postupy jako jsou psychodynamické nebo kognitivně behaviorální terapie. Přemýšlím o tom, že tyto námitky pravděpodobně odrážejí základní nepochopení principu PCA a neberou v potaz, že terapeuti jsou poháněni odlišným životním přesvědčením. Přijali výzvu, která souvisí s ochotou zkoumat své životní postoje a přehodnocovat je. Přináší s sebou spoustu otázek a nezřídka smutných a znepokojujících úvah o sobě samém. Je to životní závazek, který terapeut musí chtít. Jedině skrz vlastní růst a směřování k integritě bude schopný s klienty navazovat skutečně nápomocné vztahy

Další tvrzení popírá, že PCA skutečně funguje. Žádný ze současných psychoterapeutických přístupů dnes nezpochybňuje význam empatie, bezpodmínečného přijetí klienta nebo psychologickou zralost terapeuta, které jsou pevně zakotveny v empirickém výzkumu a jsou považovány za klíčové faktory uplatňující se v procesu terapeutické změny. I když v 70. letech došlo k útlumu a PCA terapii je oprávněně vytýkáno, že jí chybí kvalitně provedené studie, bylo potvrzeno, že PCA terapie je účinná při léčbě celé řady psychických obtíží. Za jednu z nejkvalitněji provedených studií ověřující efekt psychoterapie zaměřené na člověka se považuje klinický výzkum z Velké Británie publikovaný v roce 2000. 464 pacientům s diagnózou deprese nebo úzkostné poruchy poskytovali péči terapeuti vyškoleni v PCA, kliničtí psychologové vzdělaní v KBT a lékaři, se kterými pacienti došli do prvního kontaktu. Ukázalo se, že PCA i KBT byla v léčbě účinnější než péče poskytovaná všeobecným lékařem a výsledky obou terapií se významně nelišily.

PCA terapii je také často vytýkáno, že se nezařadila do současného proudu, který usiluje vytvořit specifické postupy práce pro klienty z různých diagnostických skupin a že jí chybí model psychopatologie. Pravdou je, že zastánci PCA se vyhranili vůči pohlížení na klienty skrz diagnostické klastry, které jim připadají omezující. Cooper však zároveň připomíná, že existují i autoři, kteří se z pohledu humanistické psychoterapie snaží porozumět lidem se závažnými duševními poruchami. Nejznámější jsou práce Gerryho Proutyho, Margaret Warnerové a Elke Lambersové.

PCA se považuje za jediný a jednotný přístup k terapii. Cooper zdůrazňuje, že existuje široké spektrum terapeutů, kteří se hlásí k Rogersově učení. Jedni z nich se striktně drží původní PCA myšlenky a druzí přitom vidí jako užitečné více usměrňovat klientům proces v terapii. V této diskuzi mě napadá přirovnání k situaci s dítětem. Každé dítě, stejně jako zvířecí mládě, má vrozenou biologickou potřebu přijímat potravu. Není tak potřeba hledat strategie, aby se dítě najedlo. Nají se přesně tehdy, kdy potřebuje a v takovém množství, v jakém potřebuje. My můžeme zabezpečit, aby si jídlo, které si zatím neumí samo obstarat, mělo odkud vzít, až bude chtít. Pokud ale chceme, aby dítě jedlo jinak a jindy, jak bychom si představovali my, potom musíme vymyslet způsob, jak ho k tomu přimět. Když se vrátím k terapii, tak jako PCA terapeut bych byla ten rodič, který zabezpečí jídlo a počká na dítě, až bude mít hlad. Pokud bych chtěla, aby dítě jedlo podle mě, potom v mém chápání věci už nejsem PCA terapeut. Vše, co bylo třeba, už bylo vymyšleno.

Jiné hojně zaznívající přesvědčení hovoří o tom, že PCA terapie není pro klienty výzva. Dokážu si představit, že tato debata může vnikat z důvodu, že terapeut v rámci tohoto směru nemá pro klienta připravené strategie a návod na jeho život. Je připravený vstoupit s ním do jeho světa a hledat jeho vlastní způsoby řešení. To mohou někteří lidé vnímat jako pasivitu nebo nedostatečné vedení ze strany terapeuta. Jsou-li však v terapii splněny všechny tři základní podmínky, které Rogers viděl jako nevyhnutelné a postačující, klientovi se může odhalit vnitřní nepoznaný svět, ve kterém se často dotýká smutku, bolesti, hanby nebo něhy.

Další tvrzení, které lze zaznamenat, říká, že být PCA terapeutem znamená mít rád své klienty a vše, co dělají. Mne napadá, že je rozdíl mezi „mít rád“ a dovolit druhému člověku „být sám sebou“. Je ale také pravda, že v mém přemýšlení se ochota člověka vzdát se chuti měnit druhého s úctou a láskou spojuje. Příklad bude možná výstižnější. Někdy narazím na svoji nesvobodu při dětech nebo při muži, kdy chci dosáhnout toho, aby měli ty stejné pocity, co mám já. Ty jejich mě v tu chvíli ohrožují, většinou proto, že já si je nedovolím ukázat, někdy ani připustit. V mém chápání k mým blízkým v tu chvíli nejsem uctivá, ani je nemám ráda. Tehdy rozhoduje můj strach. Myslím si, že má-li terapeut být schopný vytvořit nápomocný vztah, ve kterém si klient troufne vstoupit do svého hlubokého prožívání, odložit masku a začít žít svobodněji, měl by terapeut rozumět svým strachům, měl by chtít žít bez nich a v tomto smyslu tedy „mít rád“ své klienty.

Ať už jste PCA terapeut nebo se o práci v tomto směru zajímáte, nemusíte se bát, že tíhnete k přístupu, který nemá pevné základy. Fakta dokládají, že přístup zaměřený na člověka je plnohodnotný originální psychoterapeutický směr, který dnes pomáhá lidem ve spoustě odvětví lidského života. A moje osobní zkušenost mi ukazuje, že je to velká životní výzva.

Jana Trčková

Terapeutická poradna pro děti a dospělé Břeclav

Súvisiace články

JE PCA PŘEŽITEK? 1. část